Pamatuju si tu situaci přesně. Koupil jsem křeslo podle vzhledu, elegantní, úzké, s měkkým polstrováním. První večer bylo skvělé. Po třech hodinách sezení u seriálu mě bolela křížová oblast jako po týdnu na stavbě. Teprve pak jsem pochopil, že výplň z pěny s hustotou pod 25 kg na metr krychlový je prostě málo. U living room armchairs platí jednoduché pravidlo: pokud v něm nemůžete sedět dvě hodiny v kuse bez přerovnávání polštářů, vyhoďte ho z výběru. Začal jsem zkoušet sedáky s nosnou vrstvou z polyuretanové pěny alespoň 35 kg a s oddělenou pružinovou zónou. Rozdíl je stejný jako mezi spacákem z lidovky a kvalitním peřím. Navíc jsem zjistil, že správná hloubka sedu by měla být tak 50 až 55 centimetrů, jinak nohy visí ve vzduchu nebo naopak tlačí kolena do rámu.
Teď ale přijde ta pravá oříšek. Bydlíte v panelákové garsonce nebo v menším bytě 2+1, kde každý centimetr podlahy má svou cenu. Klasické křeslo s podnožkou zabere plochu jako malý konferenční stolek. A co když přijedou rodiče na víkend nebo kamarád z Prahy? Nemáte druhou ložnici. Řešení, které se mi osvědčilo u tří klientů, je křeslo s funkcí lehátka a úložným prostorem. Konkrétně model s bed with storage ukrytým pod sedákem. Vytáhnete matraci, rozložíte ji na pevnou desku a máte postel pro jednoho. Nikde žádné tahání skládacího lehátka ze skříně. A přes den to vypadá jako normální, decentní křeslo. Jen pozor na nosnost a výšku úložného boxu. Měl jsem případ, kdy se do boxu nevešla ani jedna sada ložního prádla s ručníkem. Testujte s vlastní peřinou, ne s metrem v ruce.
Pokud už víte, že budete křeslo využívat pravidelně na spaní, jděte do varianty s opravdovým spací rámem. Může to být klasický sofá bed, který se rozloží na lehátko. Ale pozor ne na ty s tenkými kovovými nožičkami, které se podlehají už po desátém použití. Hledejte modely s masivním dřevěným rámem a ideálně s odpružením přes lamelový rošt. Slatted frame není žádný výmysl prodejců. Když jsem jednou zkoušel dva modely vedle sebe, jeden s plnou deskou a druhý s lamelami, rozdíl v prodyšnosti a pohodlí byl jako mezi igelitovou plachtou a bavlněnou dekou. Lamely se prohnou podle tvaru těla a zároveň udrží páteř v rovině. A hlavně vydrží. U klienta, který má v křesle na spaní každou druhou noc návštěvu, lamely po dvou letech pořád drží, zatímco sousedův model s překližkovou deskou už praská.
Teď k mechanismu rozkládání. Klasický tah dopředu a sklopení zadní části je fajn, ale zabere místo před křeslem. Pokud máte malý obývák s konferenčním stolkem těsně u křesla, bude vás tahání celé sestavy dopředu srát každý večer. Mnohem příjemnější je click clack mechanismus, kde se opěradlo jednoduše sklopí dozadu a sedák se posune dopředu. Funguje to jako u lehátka v kině. Jen pozor na to, že některé levnější varianty cvakají nahlas a po půl roce se zadírají. Zkoušel jsem jeden model za 4 tisíce, kde po patnáctém sklopení zůstal mechanismus v poloviční poloze a nedal se ani vrátit zpět. Vyplatí se investovat do kovových ozubených prvků a ne do plastových, které se lámou při prvním mrazu v bytě.
Materiál čalounění není jen otázkou vzhledu. Pokud máte doma malé děti nebo kočku, která si brousí drápy, látkový mikroplyš je sice příjemný, ale do dvou let bude vypadat jako po souboji s ježkem. Tady přichází ke slovu velvet upholstery. Sametový povrch je hustě tkaný, takže kočičí drápy po něm sklouzávají, aniž by tahaly nitě. A navíc se na něm prášky a drobné nečistoty tak . Znám rodinu, kde si pořídili dvě křesla z veluru v tmavě modré barvě, a po třech letech a dvou dětech vypadají skoro nově. Stačí je jednou za měsíc přejet vysavačem s kartáčem. Naopak lněná nebo bavlněná čalounění sice krásně dýchají, ale skvrny od kávy nebo červeného vína se do nich vsáknou okamžitě a nejdou dostat ven.
V poslední době řeším u klientů častý paradox. Chtějí křeslo do obýváku, ale zároveň potřebují, aby se dalo rychle proměnit na postel pro neočekávaného hosta. Nechtějí však kompromis v podobě laciné sedačky, která jako křeslo vypadá divně. Tady je klíčové najít living room armchairs s čistými liniemi a bez zbytečných ozdob, aby rozložený spací díl nepůsobil jako přilepená plošina. Osobně doporučuji modely, kde je výplň opěradla a sedáku stejná, třeba kombinace pěny a paměťové pěny, aby člověk při spaní necítil přechod mezi jednotlivými díly. A pozor na šířku ložné plochy. Nikdo nechce spát v pozici embrya s rukama přes hlavu. Minimálně 70 centimetrů na šířku a 190 na délku je základ.
Malá rada z praxe. Když vybíráte křeslo s úložným prostorem, nevěřte fotkám v katalogu, kde vypadá box obrovský. Vezměte si s sebou do obchodu vlastní polštář, deku a jednu silnější peřinu. Zkuste, jestli se to všechno vejde dovnitř a jestli víko jde po uzavření rovnoměrně dolů. U jednoho modelu se mi stalo, že vnitřní hloubka boxu byla jen 25 centimetrů, zatímco výška 40. Peřinu jsem dovnitř nacpal, ale víko se nedalo zavřít, protože se do něj opírala látka. Výrobci často zveřejňují vnější rozměry, ale zapomínají na vnitřní užitný prostor. A pokud kupujete online, hledejte recenze, kde lidé píší konkrétně o úložné kapacitě, nejen o tom, že je křeslo hezké.
Pokud jde o cenu, není to o tom, že by dražší křeslo bylo automaticky lepší. Znáte to, někdy zaplatíte za značku nebo za designový potah, pod kterým je obyčejná dřevotříska a pěna z recyklátu. Mnohem důležitější je podívat se na vnitřní konstrukci. Masivní rám z buku nebo borovice vydrží generace, zatímco laminovaná dýha může prasknout už po prvním přestěhování. A pokud plánujete používat křeslo jako pull-out sofa, tedy vysouvací postel, věnujte pozornost nosnosti jednotlivých nohou. Podložte je plstěnými chrániči, aby nepoškrábaly podlahu. Měl jsem klienty, kteří zničili laminátovou plovoucí podlahu přesně tím, že těžké křeslo přesouvali bez podložek.
Samostatnou kapitolou je údržba čalounění u living room armchairs. Pokud máte bílou nebo krémovou barvu, připravte se na to, že po roce bude vypadat jako špinavý sníh na okraji silnice. Raději sáhněte po středních tónech s příměsí šedi nebo khaki. Schová se na nich prach i drobné flíčky. A pokud už musíte mít světlé, pořiďte odnímatelný potah nebo chránič na sedák. Nepíšu to proto, že bych chtěl strašit. Mám za sebou desítky konzultací, kde lidé plakali nad zničeným čalouněním od čokolády nebo červeného vína. Jeden pár si dokonce koupil dvě křesla za 15 tisíc, na první večírek polil host sedák borůvkovým džusem a skvrna se nedala dostat ven. Teď mají na křesle deku, která zakrývá tu flekatou mapu.
Závěrem ještě jedna praktická zkušenost. Když už se rozhodnete a křeslo dorazí domů, nespěchejte s odstra
