Pozor na přehnané reakce na
drobné lži. Pokud dítě tvrdí, že už samo jí, a vy vidíte, že ještě potřebuje pomoc, berte to jako signál jeho touhy po samostatnosti. Místo abyste ho usvědčovali, dejte mu prostor: „Super, zkus to sám. Až to vzdáš, jsem tady." Tím posilujete jeho sebedůvěru a snižujete potřebu lhát o svých schopnostech. Důležité je také rozlišovat mezi fantazií a lží — předškolní děti často mísí realitu s představami, a to není úmyslný podvod, ale přirozená fáze vývoje.
Při výběru se vždy dívejte na doporučený věk pouze jako na orientační bod. Sledujte, co dítě reálně dělá s kostkami, které už doma má. Pokud staví jen věže, potřebuje spíše větší dílky. Pokud rozebírá a zkoumá, jak věci fungují, sáhněte po techničtější sadě. A pokud si neví rady s návodem, pomozte mu první dvě stavby postavit společně – ne tím, že budete stavět za něj, ale tím, že mu ukážete, jak číst jednotlivé kroky. Tím se vyhnete zklamání a hračka se stane skutečně přínosnou.
Nakonec si uvědomte, že žádná metoda nefunguje okamžitě. Práce na důvěře je běh na dlouhou trať. Když se vám podaří zvládnout jednu situaci bez křiku a výčitek, příště to bude snazší. A pokud sami někdy zalžete, přiznejte to. Děti se učí především příkladem — když vidí, že i rodič umí přiznat chybu, získají k němu důvěru a odvahu k vlastní upřímnosti. Tím se lži postupně stávají zbytečnými, protože prostor pro ně přestává existovat.
Zkuste nejprve zmapovat, kdy k lžím dochází. Pokud dítě zalže, že si už umylo zuby, a vy víte, že ne, položte konkrétní otázku: „Vidím, že kartáček je suchý. Co teď s tím uděláme?" Tím dáváte najevo, že realitu vidíte, ale nesoudíte. Vyhněte se otázkám typu
