Automatizace opakujících se požadavků pomocí spouštěčů (runners) je dalším krokem. Kolekci můžete spustit s testovacími daty z CSV nebo JSON souboru, čímž snadno otestujete různé kombinace vstupů. Při hromadném spuštění sledujte výstup v tabulce runneru – tam najdete přehled, které testy prošly a které selhaly. Ušetříte tak hodiny manuálního klikání. Jen pozor na pořadí testů a závislosti mezi nimi – pokud jeden test závisí na hodnotě z předchozího, použijte skripty pro předání dat (např. přes proměnnou).
Typickou chybou začátečníků je spoléhat na to, že vzdálené úložiště je automatická záloha. Není. Pokud omylem smažete důležitou větev a pushnete svůj lokální stav, který ji neobsahuje, přijdete o práci celého týmu. Před jakýmkoli destruktivním příkazem si proto vždy ověřte, na které větvi se nacházíte, a raději si vytvořte dočasnou pojistnou větev. Rovněž se vyplatí naučit se pracovat s rebase, ale až po zvládnutí základního merge, jinak si zbytečně zkomplikujete život.
Typickou chybou je snaha o příliš přesný odhad na začátku sprintu. Místo toho rozdělte práci do menších celků a odhadujte je postupně. Například první den věnujte analýze a na konci dne si udělejte revizi odhadu implementace. Pokud analýza odhalí nové skutečnosti, upravte odhad implementace hned, ne až na konci sprintu. Tento přístup snižuje riziko, že na konci sprintu zjistíte, že jste podcenili čas na implementaci, protože analýza byla příliš povrchní.
Než začnete řešit větvení a merge, ujistěte se, že všichni členové týmu mají stejný základ: lokální repozitář, vzdálený repozitář a jasně definovaný hlavní větev (např. main). Pokud někdo pracuje přímo na main, je to první varovný signál. Domluvte se na konvenci pro pojmenování větví – třeba feature/označení-úlohy, hotfix/popis-chyby. Tím předejdete situaci, kdy se v historii objeví nesmyslné názvy jako „oprava2". Zároveň si vyjasněte, kdo má právo mergovat barvy stěn do obýváku main. Obvykle stačí jeden člověk nebo malá skupina, která zodpovídá za stabilitu hlavní větve.
V neposlední řadě je důležité, aby tým měl společnou představu o tom, co znamená „hotovo". Pokud analýza končí dokumentem, ale implementace začíná s tím, že dokument chybí, odhad se rozpadá. Stanovte si jasný výstup analýzy – může to být krátký popis řešení, seznam akceptačních kritérií nebo upravený user story. Implementace pak začíná teprve ve chvíli, kdy jsou tato kritéria jasná. Tím se vyhnete největšímu zdržení: přepisování kódu, který vznikl na základě mylných předpokladů.
Základním pravidlem je, že každá změna jde přes pull request (neboli merge request). Než začnete psát kód, vytvořte si větev z main, If you liked this article and you would such as to get more information regarding úLožné prostory v malém bytě kindly visit the web-page. udělejte jednu dílčí změnu a rovnou ji commitněte. Commit message pište v přítomném čase a věcně: „Přidává validaci e-mailu", ne „oprava". Po dokončení změny odešlete větev do vzdáleného repozitáře a vytvořte pull request. V něm vždy uveďte, co jste změnili a proč, případně přidejte odkaz na úkol v trackeru. Tím dáte kolegům kontext a usnadníte jim review.
Užitečným trikem je také pravidelné rebaseování před každým pushnutím. Pokud pracujete na větvi déle než den, měli byste si ji rebasovat na hlavní větev alespoň jednou denně. Tím minimalizujete rozsah konfliktů, protože se mění jen malá část kódu. Ale pozor, rebase po pushnutí vyžaduje force push, což je nebezpečné, pokud na větvi pracujete s někým dalším. Vždy si ověřte, že nikdo jiný nemá lokální kopie větve, a pokud ano, domluvte se předem na tom, jak budete postupovat.
Testování mobilních aplikací není jen o tom, jestli aplikace spadne, nebo ne. Jde o to, jak se chová v reálných podmínkách – na různých zařízeních, s různými verzemi operačního systému, při slabém signálu nebo při přepnutí aplikace na pozadí. Pokud tyto scénáře ignorujete, uživatelé se k aplikaci nevrátí. Často se přitom opakují stejné chyby: testuje se jen na jednom zařízení, které máte zrovna po ruce, nebo se testuje jen to, co napadne vývojáře. Přitom stačí držet se jednoduchého postupu.
Jak si usnadnit práci se vzdáleným repozitářem Jakmile máte lokální historii, nastavte si vzdálené úložiště, třeba na některé z cloudových platforem. Nejdůležitější je ale naučit se synchronizaci dělat pravidelně. Ideální je pushnout změny na konci každé pracovní fáze, ne až večer, když už nevíte, co jste přes den dělali. Před každým pushnutím si ověřte, že váš kód prochází alespoň základní kontrolou, například že neobsahuje zjevné syntaktické chyby. Pokud pracujete v týmu, vytvořte si pravidla pro pojmenování větví, třeba že každá nová funkce má vlastní větev s předponou podle typu úkolu.
